Kamenička a SDH

J a k     j s m e       j e l i    z a  (se)    z v í ř á t k y

Tak jsme se konečně dočkali, nastala neděle 20. června a my měli před sebou tak dlouho plánovaný výlet. Snažili jsme se podchytit kde co, ale na počasí jsme trochu zapomněli -  i když nebylo tak nejhorší, mohlo ještě pršet.

 

I když známe s jakou nedochvilností se všichni scházíme např. při tréninku, mohli jsme být pyšní, jak jsme se ale tentokrát všichni sešli, a to dokonce ještě před stanoveným časovým limitem. Odjezd byl plánovaný v sedm hodin od autobusové zastávky, a tak  první nedočkavci trpělivě přešlapovali již několik minut po půl sedmé na domluveném místě a ti poslední se stihli dostavit před sedmou. Jenže už se začínali objevovat první obavy, jak  to všechno dopadne, protože autobus měl být přistaven již ve třičtvrtě na sedm. V postatě jsme postávali v hloučku, vyhlíželi autobus, který byl v nedohlednu a ještě jsem stihli popřát dobrého dne těm, kteří pospíchali na ranní mši do kostela a nechápali, cože se to v naší vísce takhle po ránu chystá. Nakonec jsme se dočkali i toho autobusu – s mírným zpožděním (co naplat – česká pošta, dráhy a autobusové spoje už není co bývalo) a mohli se nějakým způsobem nasoukat do objednaného dopravního prostředku a vyrazit směrem na Olomouc.

 

Po prvotních zmatcích, zda přidávat židle, jsme naznali, že je to zbytečné. Nějak se přece můžeme poskládat a nutnost zachovat uličku plně průchozí se později ukázalo jako výborné řešení, neboť dorůstající ratolesti okupující „pětku“, tak mohli nerušeně pobíhat a otravovat rodiče sedící před nimi o nějaké ty pamlsky, pití a hlavně bez překážek chodit žalovat, kdo koho jak obtěžuje. Budiž ale mládeži ke cti, že si povšimli odpadkového koše a chodili i k němu.  Přední polovina  autobusu mohla být také spokojena s volný prostorem v uličce, neboť byla po úpravách (položení nočníku) změněna na sociální zařízení – bohužel bez umyvadla.

 

Po ujetí několika kilometrů, odložení svršků nastala kalkulace – kdo má kolik a jakou svačinu, nejčastěji řízky – někdo i dost a bohužel i hrůzné zjištění. Chlapci se dopídili, že nikdo nevzal basu (basy) s pivem. No jo no – co nezařídí ženská to hold není. Cesta po nejdražším placeném parkovišti (=dálnice) probíhala celkem pokojně. Nakonec jsme se dočkali  i slíbené kulturní vložky, jen nebyla reprodukována od nikoho začínajícím písmenem L, jak bylo původně domluveno, ale postaraly se o ní děti okupující sedadla vzadu.  Celkem jim to šlo, písně byly veselé, rytmické, chvílemi opravdu bavily autobusem. Ale jak už to tak bývá, po chvíli se jim to zvrtlo, takže byly požádány aby „to vyply“, neboť ze zpěvu byl už řev a z písniček už jen jedna stále dokola.

 

 

Jako správný zájezd jsme měli i „čůrací přestávku“ a to na benzínové pumpě (značku neuvádím – skrytá reklama) u Brna – kolikátý kilometr nevím. S Karlem jsme se dohodli, že jim dáme 12 minut – 15 je moc. Nastala situace jako vždy při podobných hromadných akcích – pánové to řeší po svém, na dámských toaletách fronty. Naštěstí to všichni stihli a náš řidič se mohl opět rozjet dál. Je to pouze domněnka, ale pravděpodobně se také velmi těšil do zoologické zahrady a byl tak nedočkavý, že by si s sebou vzal do dveří i informační ceduli stojí vedle. (Ani už nevím, do jakých měst nás směřovala).
Cesta mezi Brnem a Olomoucí byla taktéž vcelku poklidná. Probíhaly volné diskuse, malé děti ještě vcelku klidně posedávaly nebo cestovaly mezi sedadly směr  mamka – taťka a zpět, větší děti se ptaly co kilometr, kdy už tam budeme a ti výrostci na „pětce“ se bavily po svém. Zásoby svačin se povážlivě zmenšovaly, někdo si četl, někdo učil a nikdo zatím nezvracel.

Kolem půl desáté jsme konečně dosáhly toužebně očekávaného cíle.
Před vstupem do zoo jsme se dohodli, že nebudeme chodit všichni spolu, jak ta banda v…, ale podmínkou je, že se sejdeme u autobusu ve dvě hodiny odpoledne (taktéž přeloženo jako ve čtrnáct nula nula, dvě hodiny po poledni, za čtyři a půl hodiny nebo také jaké za čtyři hodiny šest).
Zaplatili jsme u pokladny za 9 kusů dětí a 33 kusů dospělých (ještěže těch 10 ratolestí do 3 let zůstávají stále osobami) a následoval rozchod.
(skutečně na vstupenkách byly napsány kusy – asi proto, že se vchází přes turniket a ten by osoby nerozlišil).

Myslím si, že si každý našel „to své“. Od komentovaného krmení zvěře (medvěd, gepard, žirafy) před velmi atraktivně uspořádané výběhy a pavilony opic, koz, vlků, žiraf, medvědů, krokodýlů, pavouků, žraloků, šelem a kdoví čeho všeho ještě až po stánky s občerstvením (v tekutém i pevném skupenství). Někteří odvážlivci vylezli i na věž. Výšek se bojím, ale vím, že byla vysoká, docela dost. Ale prý tam foukalo a výhled byl také ucházející – tato informace je ale pouze  z doslechu, tudíž jí nemohu plně potvrdit.
Po procházce zahradou (někteří z nás i poobědvali) jsem již před druhou hodinou stepovali u autobusu a po ranní zkušenosti pro nás nebylo žádným překvapením , že jediným na koho čekáme je řidič Karel. Aby věděl, že jsme slušně vychovaní, dostal diplomatickou čtvrthodinku. Když ani poté nebyl na dohled, neváhali jsme využít moderní techniky – mobilní telefon. Na jeho obranu musím podotknout, že na telefonickou výzvu reagoval opravdu urychleně.

Po ujištění, že každý má svého souseda (někdo bohudík, někdo bohužel) jsme se mohli vydat na zpáteční cestu, kdy nás ještě čekala malá zastávka v Brně – v Modelovém světě.
Novinkou je, že náš sbor má nového člena. Zakoupil ho Jiří Solař, věřím, že tomu bylo z titulu trenéra žen. Tímto mu velmi, velmi děkujeme za poskytnutí maskota našeho ženského týmu, za kterého se nemusíme stydět ani červenat a tudíž ho brát i s sebou na závody – pořídil nám totiž plyšovou veverku.
Nový člen byl samozřejmě přijat bouřlivým potleskem a shodli jsme se, že je zproštěn placení poplatků.

Cesta ubíhala pokojně – téměř tiše. Většinu cestujících totiž tolik času stráveného na čerstvém vzduchu natolik zmohla, že si hodily tzv. „dvacet“ (někdo možná i třicet). Myslím, že polovina autobusu to ale zalomila určitě!
Na autobusovém nádraží v Brně, kde jsme vystoupili a začali se pídít, kdeže ten Modelový svět vlastně je (K této chybě došlo díky komunikačnímu uzlu a lehce tvarohovému mozku organizátorek – mateřská je hold mateřská. Naštěstí to ale s námi není tak zlé a i tento malý nedostatek jsme bleskurychle vyřešili.), jsme se vydali k cíli napříč – pro nás z vesnice – velmi, ale velmi obrovským nákupním centrem. Drželi jsme se pěkně v kupě, abychom se ve víru velkoměsta neztratili a brzy došly do určené ulice.

Modelový svět je něco, co se nedá slovy ani dost dobře popsat. V jedné místnosti jsme shlédli miniaturní svět se vším všudy, vypracovaný do nejmenších detailů a pohybů. Od fungujícího nádraží, továrny, přes dopravní nehody, vrtulníky, svatbu až po mistrně propracovanou spleť kolejí a tunelů, po které křižovalo mnoho souprav nákladních vlaků. Opravdu něco úchvatného.
Byla to taková akorátní tečka za naším putováním. Byli tím ohromeni všichni – děti, tatínci, chlapi, ale dokonce i my ženy.
Hromadné procházení jsme už měli v malíku, tudíž pro nás nebyl žádný problém dostat se zpět k autobusu a už opravdu směřovat k domovu, kdy už většinu lákala vidina domácí kávičky pěkně doma  - prostě na pohodu.
Z Brna je to kousíček, takže i to jsme zvládli na jedničku, i přes některé pubertální výlevy mládeže okupující pětku.
Myslím, že se můžeme pochválit i za to, že jsme ani moc nezaneřádili autobus, jak jsme předpokládali (netřeba vylovení, odbahnění, vysušení). Je nám ale jasné, že toto není dostačující argument pro poskytnutí nějaké té slevičky od dopravce.
Závěrem bych chtěla poděkovat všem, kdo se na hladkém průběhu výletu podíleli – ať už finančně nebo svými schopnostmi.

 

-          děkuji panu řidiči Karlu Bláhovi, že s námi jel bezpečně, jako by vezl svoje vlastní děti a měl s námi svatou trpělivost

-          SDH Kamenička za poskytnutí finančních prostředků na uspořádání výletu (autobus)

-          Spolku žen Kamenička za poskytnutí finančních prostředků použitých na vstup do zoo

-          Všem, kdo přispěli svými nápady a organizovali výlet

-    Všem, kdo se rádi zúčastnili

 

V případě, že jsem někoho opomněla, se omlouvám. Myslím si, že to byla celkem zdařilá akce a doufám, že v budoucnu můžeme očekávat podobné.